Přijměte svou minulost v 9 krocích

Demián Bucay

Zůstat připoutaný k naší minulosti nám brání v pohybu vpřed. Zapomenutí nám brání v učení. Jediná věc, kterou můžeme s naší minulostí udělat, je přijmout ji bez výčitek. Ale … jak se k tomu dostanete?

1. Nepokoušejte se měnit minulost

Přijmout minulost znamená uzavřít mír s tím, co se stalo, přestat s tím bojovat, přestat se to snažit změnit. Všichni víme, že minulost je neměnná, ale někdy se zdá, že právě to máme v úmyslu upravit.

Chceme nemožné a to přináší nepohodlí. Abychom to přijali, budeme muset pracovat na tom, abychom chtěli, aby to bylo jiné.

Někteří mudrci by řekli, že musíte tuto touhu úplně odstranit , ale to může stačit ke snížení její intenzity. Jak moc? Dost na to, abych řekl: „Dokážu s tím žít.“

2. Hraní si s hypotézami je zbytečné

Jedním ze způsobů, jak se pokoušíme změnit minulost, je vytvoření hypotetických scénářů : „Kdybych šel ven dříve …“, „Kdybych to udělal místo toho …“, „Kdybych řekl něco takového …“. Tyto gadgety udržují při životě iluzi, že věci se mohou lišit od toho, čím jsou.

Hluboko uvnitř je podporuje velká všemohoucnost : zaprvé proto, že předpokládají, že v tu chvíli věděli, co víme nyní (poté, co viděli, jak se věci vyvinuly), a zaprvé proto, že předpokládají, že kdybychom to věděli, mohli bychom řídit budoucnost věcí na přání. Jako vždy předstírání všemohoucnosti končí impotencí.

3. Přestaňte se domáhat spravedlnosti

Jednou vírou, která nás drží v minulosti, je myšlenka, že je to nespravedlivé. Požadujeme tedy, aby nějaká vyšší entita (Bůh, stát, vesmír) činila spravedlnost. Kéž nám to dá realitu podle toho, co si zasloužíme. Pokud se tak nestane, naplníme to odporem.

Mystici věří, že věci jsou spravedlivé, ale způsobem, kterému nerozumíme. Pro ty, kteří, stejně jako já, není tento přístup přesvědčivý, existuje ještě další: připustit, že život není spravedlivý a že nemusí být.

Neštěstí nás někdy zasáhla náhodně. Jde o to vidět, co děláme s tím, co se nás dotklo.

4. Než to přijmete, přemýšlejte o tom

Pokud nepřijmeme minulost, neustále myslíme na to, co se stalo nebo co se stalo . Výčitky, obrázky a nezodpovězené otázky se nám stále vracejí.

Když to dokážeme přijmout, můžeme zůstat v přítomnosti. To, že se jedná o důsledek, však neznamená, že jde o způsob, jak toho dosáhnout. Nemá smysl opakovat si: „Nemysli na to . “ I když se nám to podaří, vzpomínky se dřív, než později vrátí.

Než nebudeme moci přemýšlet o minulosti, budeme o ní muset hodně přemýšlet.

5. Do jaké míry jste zodpovědní?

Klíčovým problémem při přijímání minulosti je vymezení naší odpovědnosti za to, co se stalo. Musíme rozlišovat, které aspekty se nás týkají, protože mají co do činění s našimi rozhodnutími nebo akcemi, a které nikoli.

Není to lehké. Někdy je závazek částečný nebo kolaterál. Není to tím, co se stalo, ale tím, že jsme přispěli k podmínkám, které to umožnily nebo zvýšily pravděpodobnost.

Někdy odpověď na otázku „Jakou mám odpovědnost?“ je to „Žádný“. Je také důležité vědět, jestli se nám stalo jen něco. Když se nebudete starat o své vlastní odpovědnosti, bude to generovat utrpení a budete mít na starosti i ty, kteří takovými nejsou.

6. Zjistěte, pro co jste to udělali

Jakmile definujeme svou odpovědnost, můžeme si položit otázku, proč jsme udělali to, co jsme udělali.

Je známo, že toto „K čemu?“ obvykle je to mnohem příznivější otázka než „Proč?“ Odpovězme tedy: „ Jaký byl můj záměr? Co s tím hledal? Co očekával? Bránil jsem se před něčím nebo se něčemu vyhýbal?

Je nutné dychtivě hledat odpovědi a být ochotni se upřímně sledovat. Někdy může být obtížné přijmout skutečné motivace.

7. Co byste dnes dělali, kdybyste věděli, co víte?

Pokud jde o to, co jsme udělali nebo jak jsme se s tím vyrovnali, můžeme si položit otázku: „Chtěli byste dnes udělat něco jiného?“ Možná ano, možná ne . Při některých příležitostech pouze potvrdíme, co jsme udělali. Úleva, která s ním přichází, není menší. U ostatních to zpochybníme.

Říkat: „Dnes bych udělal něco jiného“ se liší od pokání. Ve stejné situaci bychom věděli, co jsme věděli a byli tím, kým jsme, nutně bychom udělali totéž znovu, takže v tom není žádná výčitka. S tím, co nyní víme, bychom však udělali něco jiného. Co bychom dnes dělali?

8. Extrahujte něco cenného z té minulosti

Pokud se minulost vrátí do našeho vědomí, je to proto, že ji něco v naší přítomnosti vyvolává. Je možné, že ta minulost zanechala prázdnotu, kterou nemůžeme zaplnit, může se stát, že to, co bylo frustrováno, bude nadále neuspokojeno, může se stát, že nás pronásleduje lítost …

Ať tak či onak, ať je to cokoli, je nutné z této minulosti vytěžit něco cenného. Možná je to učení, možná je to vděčnost za to, co tehdy žijeme, možná je to něco, co v nás již nežije, možná je to nový způsob řešení určitých situací, možná je to prostě úplnější pochopení o nás.

9. Jizvy jsou mapou do budoucnosti

Jizvy, bolesti, které nám zanechává minulost, jsou jako mapa. Ukazují nám, kam máme jít, abychom se neztratili. Varují nás před nebezpečím, navrhují nové směry a někdy dokonce zkratky.

„Jizvy mohou být užitečné,“ říká profesor Albus Brumbál v první knize ságy o Harrym Potterovi, „já sám mám jeden na kolenou, což je dokonalá mapa londýnského metra.“

Když nebudeme bojovat s tím , co bylo , můžeme mít mapu minulosti, která nás povede k lepší budoucnosti.