Tajná zahrada týraných dětí
Někteří lidé dokáží emočně uniknout z nejnepříznivějších situací. Hledání skutečného prostoru, kde se mohou cítit fyzicky a emocionálně v bezpečí, jim pomáhá udržovat rovnováhu.
Dokonce i v našem západním světě, tak nabitém jídlem a zbožím, ne všechna dětství jsou snadná a šťastná. Existují velmi tvrdé příběhy, ve kterých jsou děti pod tlakem, aby vyrůstaly pod jhem drsných a autoritářských rodičů.
Rodiče, kteří je bijí, kteří je zneužívají, kteří jim stěží ponechali svobodu a kteří jim vždy diktují, co mohou nebo nemohou dělat.
Na tomto pozadí je logické si myslet, že ti, kteří byli vystaveni tomuto typu extrémního zneužívání, se stanou hluboce traumatizovanými a depresivními dospělými, náchylnými k pádu jakékoli formy závislosti. To však neplatí vždy.
Tajemství dětí, které přežijí těžké dětství
Navzdory tomu, že jsem prožil dětství plné násilí a ponížení, při konzultacích jsem narazil na některé lidi s úžasnou odolností, kterým se podařilo uniknout z tohoto černého panoramatu, kam je vedly jejich ukrutné zkušenosti.
Je zřejmé, že tito jedinci trpí následky traumatu, které zažili v dětství, ale i přes své nedostatky se jim daří vést víceméně vyrovnaný a normální život.
Při práci na terapii s těmito lidmi jsem viděl, jak všichni, navzdory zneužívání a ponižování, které se jim dostalo, našli podobný zdroj, jak se udržet emocionálně naživu. V zásadě to spočívalo v nalezení (a cenění) osobního a nedotknutelného prostoru, ve kterém je možné na několik okamžiků uchovat jejich soukromí a autentičnost.
Místo, kam se jim podařilo uniknout, i na pár minut, pod tlakem dospělých. Prostor, ve kterém dokázali být sami sebou. Tyto chvíle bezpečné intimity pomohly těmto lidem udržet si zdravý rozum v chaotickém a iracionálním dětství, které by nikdy nemělo žít žádné dítě.
Rád bych objasnil, že když mluvím o tomto osobním prostoru, nemám na mysli „duševní únik“ nebo imaginární místo vytvořené jako emocionální mechanismus k útěku a úkrytu před realitou. Můžeme si tento prostor představit jako „tajnou zahradu“, skutečné a bezpečné fyzické místo , ve kterém nikdo tyto děti nekontroloval ani s nimi nezacházel, ve kterém se cítily svobodné.
I když to mohlo být útočiště, do kterého chodí každý den nebo příležitostně, důležitá pro ně nebyla ani tak četnost, s jakou je navštěvovali, ale možnost, kterou jim jejich existence nabídla.
Jeho tajná zahrada představovala únikovou cestu.
Tajná zahrada byla způsob, jak zůstat zdravý a uniknout, byť jen na krátkou chvíli, absurdním ospravedlněním dospělých.
Osamoceně se tam cítili v bezpečí a dovolili si uznat své životní okolnosti , jaké ve skutečnosti byly: nespravedlivé, nepřiměřené a bohužel nevyhnutelné, pokud žili se svými rodiči.
Julio útočiště
Příběh, který nám může pomoci plně pochopit tento koncept „tajné zahrady“, je příběh Julia, muže, který přišel do mé kanceláře ve věku 60 let.
Julio žil kruté dětství poznamenáno otcem alkoholikem a matkou posedlou čistotou a nemocemi.
Zatímco ho jeho matka 24 hodin denně pronásledovala a kontrolovala, aby se neznečistil, umyl si ruce nebo se nepřevlékl na ulici (pro případ, že by k tomu byl připojen virus).
Jeho otec pokaždé, když pil, a to se stalo každý den, doplatil na své frustrace se svým synem a dal mu těžké bití.
Na terapii mi Julio řekl, že se celé své dětství cítil jako vězeň v nacistickém koncentračním táboře, vydán na milost a nemilost svévolných stráží a myslel si, že každý den může být jeho poslední.
Navzdory dramatické povaze jeho situace se malému Juliovi podařilo najít trhlinu v přísném režimu svého domova, aby měl chvilku soukromí a spojení sám se sebou.
Řekl mi, že jeho prarodiče mu dali houpacího koně, jednoho z těch velkých s koly a houpačkou. Chlapovi se to tak líbilo, že na něm strávil skvělé časy houpáním. Jednoho dne náhodou zjistil, že může skrz malou štěrbinu strčit ruku do koně. Nebyl příliš velký a stěží ho bylo vidět, ale stačilo mu, aby vložil ruku do dutého těla houpačky.
Když měl příležitost, Julio vplížil z kuchyně nějaké sušenky a dal je do svého koně. Trpělivě čekala na čas spánku, kdy všichni spali, aby se zamkla ve svém pokoji, přiblížila se ke svému koni a užívala si tu chvíli soukromí při jídle svých oblíbených sušenek.
Pro Julia to byl jeho soukromý prostor, tajná zahrada, o které nikdo nevěděl, a která mu umožnila na několik okamžiků se osvobodit z pekla, které žilo v jeho domě.
