Mluvte o smrti s dětmi

Nyní, když byl Halloween rozhodně nainstalován do našeho slavnostního kalendáře, bylo by dobré využít tohoto data k rozhovoru s dětmi o smrti.

V této společnosti zaměřené na dospělé je příliš běžné vylučovat nejmenší ze všeho, co obklopuje smrt. Závažnost nemocí jejich starších je obvykle skryta, jsou ponecháni v péči jiných lidí, pokud jde o pohřební ústav, pohřeb nebo pohřeb, nebo jsou zodpovězeni vágně a eufemismy, jako například „Strýček Paco odešel do nebe"…

Stručně řečeno, jsou připraveni o poznání každodenní reality, kterou je smrt, a také o bohatství, které jim umožňuje rozloučit se s milovanou osobou za života, nebo o růst, který prochází zármutkem.

To vše připravuje cestu k tomu, že když je smrt milovaného člověka poprvé v dospělosti velmi zasáhne, mnozí se cítí hluboce ohromeni, bezmocní nebo zmatení, protože jim chybělo to postupné poznávání, že smrt je součástí života.

Nicméně, vyrůstala s vědomím a přijímat smrt je přirozené, pokud se to dělá od raného dětství . Znamená to pozorovat cykly přírody, vidět, jak listy stromů padají, experimentovat, když vidíme, jak se transformuje mrtvola hmyzu nebo myši nebo ropuchy, vidět konec sklizně na poli a jak po chladné zimě listy semen začnou znovu klíčit …

V přírodě je snadné se naučit, že všechno se rodí a všechno umírá a že smrt je součástí toho cyklu, kterým je život.

Musíte si však také sednout s fotoalbem svých prarodičů, pamatovat si každého z nich a jak a kdy zemřeli; navštivte hřbitov vesnice předků a hledejte příbuzenství, pojmenujte děti, které zemřely v lůně žen z rodiny, a oslavte, čím každý život přispěl, bez ohledu na to, jak krátký byl.

Můžete si také vzpomenout na psy, kočky nebo jiná domácí zvířata, která zaujímají důležité místo v rodinném životě.

Malování jejich tváří nebo jejich oblékání na Halloween tak může být příležitostí hovořit o smrti beze strachu, říkat jim, jak si pamatujeme nebo jak jsme se naučili žít s nevyhnutelnou přítomností smrtky a co tradičně znamená Den Všech svatých.

Dozvíte se, jak se v minulosti nebo dnes oslavovalo na jiných místech, jako je Mexiko nebo Bolívie, kde jejich kultury vždy pamatovaly na důležitost úcty k mrtvým.

Psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová věnovala značnou část svého života pomoci zemřít a přemístit vlastníky. Ověřil, jak přirozeně vážně nemocní nezletilí přijímají svou další smrt. Ve většině případů ji požádali, aby pomohla rodičům, aby mohli mluvit a rozloučit se s klidem.

Byla to ona, kdo nám zanechal tuto frázi, která podle mého názoru dokonale shrnuje bohatství, které přichází s vyrůstáním a životem přijímajícím přítomnost smrti:

„Pokud utečeme od bolesti, také utečeme před blahobytem a pokud utečeme před smrtí, utečeme také od života.“