# Meto násilí v dětství

Musí násilí v dětství nevyhnutelně zanechat následky na životě? No, postavím se: to, co se stalo, se již stalo. A vysvětluji to hrdě na to, že jsem přežil.

Dear Insane Minds:

Trvalo mnoho desetiletí, mnoho slz, mnoho ostias, mnoho násilí, spousta terapie a hodně přátelství, které mě znovu a znovu nabíraly, ale nakonec jsem tam viděl trochu světla v pozadí.

V dětství jsem zažil násilí. Tak to bylo. Jednou z věcí, která se děje s násilím, je to, že jakmile to pojmenujete, všechny poplachy zhasnou a ten pocit padělání věcí, že to nebylo tak špatné, že ani ten váš nebyl tak vážný.

A jak v nich všichni chodíme, protože nám chybí společné příběhy, abychom si uvědomili, že všichni a všichni, kteří jsme v dětství zažili násilí, si myslíme, že ten náš nebyl tak špatný.

Že je to součást procesu.

Podívej, nevím, jestli to bylo za tolik nebo za tak málo, ale vyrostl jsem ve stavu ustavičného strachu a několikrát jsem jako dospělý cítil, že je můj život v ohrožení. A to se mi nezdá, že to musí být to, co se v rodině skutečně stane.

Celkově jsem četl spoustu věcí o důsledcích prožití těchto situací a uvědomil jsem si, že v příběhu je něco, co nám chybí. A jsou to naše příběhy.

Protože vše nasvědčuje tomu, že to, co jsme prožili, nám zanechává pokračování na celý život, a nakonec jste přesvědčeni, že jste pokračování s nohama, člověk se vadou, s prázdnotou, kterou musíte zaplnit, ale kterou nikdy nevyplníte, protože se to již stalo a to je vše. Řekneš mi, jak se vracíš, abys to naplnil

A uvědomil jsem si, nebo si to nyní uvědomuji, ve svých 45 letech, že mi tyto příběhy neudělaly celkem dobře, protože znovu potvrzují myšlenku stopy věčného násilí, tu díru, že prázdnota je skutečná.

A není.

Tady stojím. To se už stalo, už to bylo. To byla prožitá zkušenost, kterou musíme umístit na její místo v čase a prostoru, zkušenost, kterou jsme prožili, abychom jí to řekli, že musíme být hrdí na to, že jsme přežili a že jsme tady, stojíme.

Že tato díra je fantomová prázdnota, že neexistuje, že není skutečná.

Samotné násilí nás přimělo věřit, že díra existuje, a nepřestáváme jí dávat míč. Dost. Musíte dát díru zpět komukoli, kdo ji vytvořil, a říct mu, že není naše, že není moje.

Že jsem vyrostl bez lásky nebo s násilnou láskou, že jsem se z této zkušenosti hodně naučil, že to vysvětlím tolikrát, kolikrát to bude nutné, protože už se nestydím, že každý nese své břemeno a toto břemeno Není to moje.

Že nejsem hloupý, že nejsem prázdný.

Že mi nic nechybí, že nemám co vyplňovat, že nebudu nadále myslet jako oběť a obviňovat sám sebe , také za to , že jsem se stal obětí, že nebudu nadále přemýšlet, zda to bylo za tolik nebo za tak málo. To už bylo.

Stále rozumím celému procesu a chybí mi perspektiva uzavření. Ale právě teď jsem tady, na místě, o kterém jsem ani netušil, že existuje.

A já tu nejsem jen pro sebe, ale pro přátele, se kterými jsme sdíleli příběhy, protože jsme si navzájem vyprávěli, mluvili jsme, plakali jsme spolu a poznali jsme se.

Zázrak vstát, tápat, ano, pochybovat, ano, ale být tam a dokončit naše příběhy ze současnosti, z toho, čím jsme dokázali být.

Šťastný týden, Minds!