Proč spojujeme jeden vztah s druhým?
Postavili jsme se na nejhorší možná místa. S lidmi, kteří nás opovrhují znovu a znovu. Jen proto, že nám věnují určitou pozornost. Jako bychom si nezasloužili úplně všechno. Jako by si nás všimli a my jsme byli dost na to, abychom se bez opatření vzdali.
Někdy jsme prostě závislí. Jako igelitový sáček je připevněn k nohám někoho kolemjdoucího nebo jako kousek chleba mezi zuby nebo jako nehty na okraji útesu nebo jako jemný svetr na řetízku s křížem.
Všichni máme své způsoby, jak se držet, abychom se vyhnuli pádu do prázdna. Existují lidé, kteří užívají sex, bingo, jídlo, alkohol, náboženství nebo pracují, objednávají, užívají drogy nebo cvičí nebo milují, aby se necítili, že padají.
Že všichni stále padáme mezi stehna našich matek, dokud definitivně neodejdeme.
Ten život je povzdech.
Někdy se tedy jen zahákneme.
Zapomenout na tuto vesmírnou propast.
A zapomenout, že navazujeme vztah s druhým.
Postavili jsme se na nejhorší možná místa.
S lidmi, kteří nás opovrhují znovu a znovu.
Jen proto, že nám věnují určitou pozornost.
Jako bychom si nezasloužili úplně všechno.
Jako by pouhá skutečnost, že si nás i nás všimli, stačila na to, abychom nám je dali bez míry.
Ale nemají nás rádi, nemilují nás, nezacházejí s námi dobře, nedělají nám růst, nezlepšují nás, nebaví nás.
Ne, nic.
Prostě tam jsou a někdy nám dodávají trochu náklonnosti.
A máme pocit, že nemáme právo požadovat více.
Protože protože se nás dotýkají a chtějí s námi trávit čas, je to úžasné.
S tím málo, co my a rádi trávíme čas sami.
S tím, co nenávidíme sami sebe.
A ten člověk chce zůstat.
Ne, ten člověk nechce zůstat.
Byli jste k němu zavěšeni jako igelitový sáček zavěšený k nohám někoho kolemjdoucího nebo jako kousek chleba mezi zuby nebo jako hřebíky na okraji útesu nebo jako jemný svetr na řetízku s přejít.
Ale ta osoba tě nevidí.
Tobě.
Že jsi dívka, která věděla, jak udělat stojku na můstku.
Že jsi dítě, které když se vzrušilo, si třel ruce, aby se zbavil emocí.
Tobě.
Že jste žena, která si pamatuje rány druhých zpaměti, ale nejste schopni se o sebe postarat.
Že jste muž, který pro sebe nikdy nic nežádá.
Nevidí vás. Jen tohle. Jak jsou brány, které chrání vchod na hřbitov.
Požádejte ho, aby vás opravdu chtěl znát.
Se všemi svými stíny.
A pokud nechcete.
Řekni mu sbohem.
Jak se rozloučit s matkou, která vám zabránila v tom, abyste byli vy nebo bastardský šéf.
Davat zpet.
A usmíval se na lidi přicházející zepředu.
