Bezmocní tváří v tvář naší vlastní bolesti

Pokud jsme byli anulováni jako dívky, jako dospělí, budeme i nadále mlčet. Nastal čas uzdravit se a promluvit proti zneužívání.

Při konzultaci psychologové hovoří o naučené bezmocnosti, když se setkáme s osobou, která trpí nepříjemnými situacemi nebo dokonce špatným zacházením, a místo toho, aby přijala opatření, aby se jí vyhnula, brání a zaujímá pasivní přístup.

Tváří v tvář jakékoli situaci, která jim způsobuje stres, je pocit, že tyto lidi napadají, pocit nevyhnutelnosti, myslí si, že nemají žádný způsob, jak se ublížit.

Co je naučená bezmocnost?

Na konci 60. let minulého století, po provedení experimentů, které by dnes všechny asociace na obranu zvířat odsoudily, popsal koncept naučené bezmocnosti psycholog Martin Seligman.

Během svého výzkumu se Seligman věnoval podrobení skupiny psů, kteří nemohli udělat nic, aby unikli (byli pevně svázáni vodítky) elektrickým proudům. Někteří psi byli schopni zastavit šok stisknutím páky, zatímco jiní měli páku deaktivovanou, takže nebylo možné udělat nic, aby přestali dostávat bolest.

Martin Seligman zkoumal, do jaké míry si myslíme, že můžeme volně uniknout.

Ve druhé fázi tohoto experimentu Seligman zjistil, že psi, kteří nebyli schopni ovládat svůj osud, když byli bez vodítek, nepodnikli žádné kroky, aby se vyhnuli otřesům. Podle Seligmana psi neunikli, protože pevně věřili, že nemohou udělat nic pro to, aby se zbavili jakékoli újmy, které by mohli utrpět.

Jorge Bucay dokonale vysvětluje koncept Učené bezmocnosti ve svém podobenství o slonovi, který byl jako dítě připoután k dřevěnému kůli zapuštěnému do země a který se po letech a již proměnil v mocného dospělého slona, ​​i když se svou silou mohl poté, co bez problémů vytáhl kůl, nepodnikl žádné kroky, aby unikl ze svého zajetí.

V prvních letech života slon tuto myšlenku internalizoval a zjistil, že je zbytečné vyvíjet jakékoli úsilí k útěku, takže se odpojil od svého pravého já a rezignoval na to, že bude po zbytek svého života svázán.

Přenesením téže myšlenky na člověka, odborníky na duševní a tedy emocionální zdraví, se ocitáme v našich konzultacích s mnoha lidmi, kteří žijí v neustálém depresivním stavu a kteří nejsou schopni přijmout opatření k ukončení útoků, které dostávají jejich rodinnými příslušníky nebo kolegy.

Případ Maríy Terezy

Maria Teresa byla jednou z těchto lidí. Bylo jí téměř 60 let, když se rozhodla přijít do mé kanceláře pracovat ve stavu „stagnace“, jak mě popsala, ze kterého se nemohla dostat ven. Byla zdravotní sestrou a během své profesionální kariéry viděla další kolegy, mladší i méně připravené, propagovat a získávat přístup k pozicím, které jí odpovídaly.

María Teresa nikdy nenašla sílu a odvahu protestovat, vždy se cítila podřadná vůči ostatním, a když se naskytla příležitost k povýšení, byla si jistá, že to nestojí za to, dokonce ani žádat o pozici, kterou bylo nabídnuto.

Maria Teresa se po celý život často setkávala s lidmi, kteří ji bagatelizovali a podkopali její sebeúctu až do té míry, že se nikdy necítila hodná něčeho dobrého.

V dětství musela roky snášet, jak ji její babička, se kterou žila, nepřestala srovnávat se svými bratranci.

Den za dnem dívka dostávala zprávu, že je nejkratší, nejošklivější, ta s nejošklivější barvou vlasů nebo ta, která nikdy ničeho nedosáhne.

Její babička ji vždy nechávala na nejhorším možném místě a její matka nebo otec neudělali nic pro to, aby tak škodlivá slova nepovolili. Ve škole jeptišky vždy využívaly dívky z dobré rodiny, zatímco ona byla nucena dělat nejhorší úkoly a oblékat si jiné šaty, protože tam studovala na stipendiu.

Kromě toho musela snášet posměšky a svévolné tresty svých učitelů, aniž by dokázala cokoli bránit.

Od dětství se María Teresa naučila neprotestovat a uspokojit se s drobky, které jí život nabídl. Pro zlepšení svých podmínek neudělala nic, protože se vždy cítila vystavena vůli a rozmarům ostatních.

Je prototypem toho, do jaké míry může naučená bezmocnost zrušit život.

Proti účinkům zneužívání

Vrátím se na okamžik k příběhu začátku a bez omluvy pro Seligmana vám řeknu, že se mu podařilo zvrátit účinek naučené bezmocnosti u psů, kterým byla vyvolána. Podařilo se mu to a naučil psy, že stisknutím páky mohou zastavit výboj.

Když si psi uvědomili, že mohou nějak zasáhnout, aby se vyhnuli bolesti, aktivovali se a zabránili šoku. Mít moc nad elektrickými šoky v nohou jim nabízelo potřebnou sílu, aby se ubránili a vyhnuli se averzivním podnětům.

Při konzultaci je také možné působit proti účinkům let a let zneužívání. Osoba, která začne věřit v sebe sama a zavede všechny nezbytné mechanismy, aby se bránila před agresí a zneužíváním, musí pracovat na znovuzískání kontroly nad svým životem a okolnostmi. Maria Teresa postupně přijímala malá rozhodnutí a zjistila, že je schopná zasáhnout do jejího osudu.

Týden po týdnu získal sebevědomí, až nakonec požádal o setkání se svým šéfem, aby požádal o změnu pozice a zvýšení platu, které si zaslouží. To byl pro ni obrovský úspěch.

Po ukončení terapie dokázala María Teresa zanechat svou minulost podřízenosti, aby sama vzala otěže svého života.