Vnitřní taška

Francesc Miralles

Alfonso se smutnou rezignací sfoukl dvě svíčky se 4 a 0 na dortu. Nikdy nebyl fanouškem večírků, ale očekával něco jasnějšího pro jeho vstup do karantény. Předvolal půl tuctu lidí, ale jejich pozvání byla se všemi druhy výmluv odmítnuta. K oslavě svých narozenin kromě toho dortu musel jen dvě formální blahopřání - jedno od jeho banky, druhé od jeho manažera - a dárek od vzdáleného příbuzného, ​​který mu hluboce ublížil: víkend pro dva lidé v lázních.

Když vyšel ven, dal si kupón do zadní kapsy a hodil jej do koše. Alfonso neměl žádnou přítelkyni ani přátele, kteří by chtěli sdílet nudný víkend v horkých pramenech. Svůj nulový společenský život přisuzoval přepracování. Vzhledem k tomu, že vypukla krize, jeho profese finančního analytika ho přinutila být od východu do západu slunce před obrazovkou plnou čísel. Jeho vlastní čísla nebyla špatná, řekl si, když šel po ulici na noční procházku. Ve věku 40 let téměř zaplatil hypotéku na byt. Na svém pozemku měl také parkovací místo, sportovní auto a motorku, kterou vyřadil jen několikrát. Jeho penzijní plán se začal živit a peněžní dědictví, které měl na dobu určitou, mu zaručovalo dobrý zájem.

Navzdory tomu všemu se v jeho narozeninovou noc cítil prázdný. Možná to bylo proto, že těch pár barů v jeho sousedství už tu neděli zavřelo. Alfonso si chtěl dát pivo před spaním, za šelestu osamělých patronů barů, kteří si povídali s barmanem. Při hledání bydlení v městské poušti si uvědomila, že byla daleko od domova. Podíval se na hodinky a viděl, že už je půlnoc. Ta dlouhá noční procházka byla smutnou oslavou narozenin. Alfonso rezignoval na začátek dalšího týdne po čtyřicítce a najednou se cítil unavený a rozhodl se, že se vrátí taxíkem.

Když se ve slabém provozu pokusil spatřit šetřící zelené světlo, napadlo ho zkontrolovat peněženku a naštvaný si uvědomil, že nemá peníze. S nespokojením se rozhodl získat prostředky v bankomatu, než nastoupil do taxíku. Rozhlédl se. Naštěstí tam byl bankomat přímo přes chodník od místa, kde byl. Kráčel přes ulici, poháněn svou netrpělivostí, aby se vrátil domů.

Pokladník byl v hale bankovní kanceláře a Alfonso s nelibostí viděl, že vedle automatu na výdej lístků spí bezdomovec. Bylo pro něj násilné vybírat peníze od někoho, kdo nemá absolutně nic. Cítil se jako vítěz války, ve které nepožádal o účast. Byl to ten pocit skromnosti, který ho přiměl, aby po získání čtyř eurových bankovek nechal jednu z nich v otevřené ruce žebráka, který vypadal, že spí. Jako by si všiml zanedbatelné váhy bankovky, mozolnaté prsty osoby, která jako by spala zavřená, aby chytila ​​těch 20 eur. V tu chvíli otevřel oči a promluvil s vytříbeným přízvukem:

-Děkuji vám za dárek, pane, a přijímám ho jen proto, že jsem nebyl ošklivý vrátit dárek. Pravda je, že nic nepotřebuji, jsem nesmírně bohatý.

Alfonso zůstal bez slov na slova toho muže, který se okamžitě označil za bláznivého. Podle slušnosti, s níž se vyjádřil, vyvodil, že to byl někdo, kdo si už dávno užíval dobře situovaného postavení. Možná, že bankrot, špatně sjednaný rozvod, alkohol nebo nějaká duševní nemoc ho vyřadily z laskavosti. Litoval toho bezdomovce a Alfonso se ho zeptal:

-Jestli je tak bohatý … co tady dělá spí?

-Je doma trochu zima, proto jsem si sem přišel zdřímnout. Také na tomto místě se stávají přáteli. Dáme si kávu?

Muž na ni mrkl, když vstal z novinové postele a oprášil se.

„Je to všechno zavřené,“ řekl Alfonso, překvapen neočekávaným směrem, kterým se té noci vydal.

-Ne vše. Na čerpací stanici tři bloky odtud si můžeme dát kávu a sendvič.

Když vyrazili, Alfonso si myslel, že jejich životní situace se nemohou lišit, ale bylo pro něj velmi snadné mluvit s tímto zneuctěným mužem.

„Takže říkáš, že je doma trochu zima?“ Kde bydlíš?

-V domě, který má tisíce metrů čtverečních. Co na to řeknu, tisíce …? Miliony!

„Samozřejmě na ulici,“ řekl Alfonso smutně.

-Není tam žádný větší, vzdušný a průsvitný dům. Také jím a večeřím každý den v restauraci, jako muž.

-Obsazení?

-Mám cestu několika zařízení, kde mě respektují a vždy si nechávají zbytky. Nikdy mi nechybí varná deska. Na oplátku jim radím, kam mohou investovat, co mají.

Finanční analytik byl tím ohromen. Bezdomovec si všiml jejího úžasu a řekl:

-Můžu vám také poradit.

-Ale … nemáte tušení o mých vlastnostech nebo mých aktivech. Jak mi tedy poradíš?

- Nepotřebuji znát stav vašich bankovních účtů, abych věděl, že muž, který v tuto chvíli kráčí sám, se zmýlil ve svých investicích. Můžete mít majetek a aktiva, jak jste řekli, možná jste dokonce vyhráli na akciovém trhu, ale skutečné bohatství se tam neobchoduje.

-Kde tedy je? Zeptal se Alfonso fascinovaně.

„Ve vnitřním vaku,“ řekl muž a ukázal na své srdce, „jsou měny, které nikdy neztrácejí na hodnotě, jako je láska nebo přátelství. Pokud byste investovali do tohoto portfolia, neocitli byste se, že byste se v neděli večer potulovali sami.