3 kroky k obnovení naší lidskosti

Xavier Torró

Být „člověkem“ znamená být v hlubokém kontaktu se sebou as ostatními. K tomu je nutné obnovit naši kapacitu pro potěšení, integrovat etické hodnoty do našeho svědomí a transformovat konkurenceschopnost ve spolupráci.

Žijeme období slábnoucí hodnoty lidského života: konkurenceschopnost, produktivita, zrychlení každodenního života, vyprazdňování sociálních vztahů, všudypřítomná technizace a izolace v přelidněném světě způsobují, že mnoho z nás cítí každý stále prázdnější, osamělejší a frustrovanější.

Dějiny lidstva viděly okamžiky rozkvětu humanistického myšlení a okamžiky zatmění. Mluvilo se tedy o starověkém humanismu vyvinutém řeckou a římskou filozofií a literaturou. Blíže k naší době nacházíme renesanční humanismus, který se staví proti vizi středověkého člověka, muže, který obnovuje kreativitu, svou schopnost přeměňovat svět a svou touhu budovat svůj vlastní osud s námahou.

Je nutné, abychom se vrátili k pulzu života a postavili lidskou bytost do středu sociálních procesů. Jak ale můžeme znovu získat naši lidskost? Myslím si, že nás mohou umožnit tři klíčové faktory.

1. Obnovte naši kapacitu pro potěšení

Rozkoš chápeme v širším smyslu: užívat si všechny okamžiky našeho života, vztahů s partnerem, v práci, s našimi dětmi, na procházkách v horách, při západu slunce nebo při rozhovoru s přátelé. Tento expanzivní přístup je podle psychiatra Wilhelma Reicha základním projevem života, ale váha kultury brání jejímu vyjádření a transformuje ji do kontrakce, a tedy do destruktivity a sociálního sadismu.

Abychom získali naši lidskost, je nutné spojit se s naším tělem, s naším rytmem, s našimi potřebami; porozumět jim a dát prostředky k vaší spokojenosti. Jako rodiče a pedagogové musíme usnadnit vyjádření skutečných potřeb nejmladších, aby se spojili sami se sebou a potvrdili se ve svém bytí. Ale abychom mohli žít to, co děláme s potěšením, potřebujeme lásku.

Pouze s láskou můžeme čelit každému okamžiku našeho života s odhodláním a opuštěním. Láska je tak mocná síla, že upřednostňuje růst a vývoj živých bytostí, usnadňuje štěstí uzdravováním ran a umožňuje radost zaháněním smutku. Musíme znovu objevit náš svět, naše instituce a naše vztahy založené na lásce. Pouze tak můžeme znovu získat radost ze života.

2. Zamyslete se nad našimi etickými hodnotami

Bylo by nutné obnovit řadu etických hodnot, které nám umožňují strukturovat společenský život a najít v něm smysl. Avšak hodnoty, které umožňují, aby se život lidí zakořenil, by v nás neměly vyvstávat vnucením nikoho, ani by neměly být mentálně převzaty ze strachu před božským nebo lidským trestem. Aby měly hodnoty skutečně smysl, musí vycházet z naší vlastní přirozenosti nebo jako něco, co žilo v průběhu našeho vývoje.

Pouze lidé uvažují o etice, která nám umožňuje najít smysl v naší individuální a sociální existenci jako druh.

Podle Jean-Jacques Rousseau musí být etika založena na lidské povaze, a to konkrétně na dvou základních pocitech: „sebeláska“ a „zbožnost“. „Láska k sobě samému“ by byla srovnatelná s instinktem ochrany, který se snaží uspokojit naše potřeby přežít a přizpůsobit se. Rousseau však odlišuje „sebelásku“ od „sebelásky“ nebo egoismu, který vzniká ve společnosti a je příčinou degenerace člověka.

„Sebeláska“ nás přiměje porovnávat se s ostatními a usilovat o to, aby nás ostatní brali v úvahu, a znásobuje naše potřeby až do otroctví. „Zbožností“ by byla přirozená neochota vidět zahynout nebo trpět další citlivou bytost a v zásadě naši bližní. Rousseau považuje „zbožnost“ za základ morálky a tvrdí, že bez ní bychom byli jako příšery. Z těchto dvou přirozených pocitů by se vyvinula jak morálka jako forma lidského vztahu, tak přirozené právo jako normativní systém regulující naši sociální organizaci.

S Rousseauovým pojmem „zbožnosti“ souvisí moderní koncept „empatie“, chápaný jako schopnost porozumět a dokonce cítit emoce a city druhého. V současné době je empatie považována za přirozenou, vrozenou dispozici, která je u lidí uváděna do provozu dvěma postupy: pozorováním konfliktu, v němž má pozorovatel tendenci stavět se na stranu jedné ze stran, a vyprávěním příběhy, jejichž prostřednictvím se pozorovatel snaží vidět a porozumět svět očima toho druhého.

Oba postupy začínají nastat s prvními dětskými zkušenostmi se socializací. Aby však byla tato empatická kapacita správně integrována, musíme se cítit doprovázeni a respektováni a chráněni.

Úctivý vztah k rychlosti růstu našich dětí, uspokojování jejich potřeb a vyjádření jejich pocitů umožňují začlenění do vědomí jejich těla a jejich skutečného já. Jinak dochází k postupné ztrátě kontaktu s naším tělem a k vyrovnání této ztráty je vytvořen idealizovaný obraz sebe sama a neschopnost spojit se s našimi pocity.

3. Transformujte naši konkurenceschopnost na spolupráci

Jak se průmyslová společnost vyvíjela, upadli jsme do individualismu a konkurence. Společenský život se stal bojem o přežití, v němž jsme byli přesvědčeni, že ten, kdo zvítězí, je nejsilnější a nejnadanější. V práci, ve třídách, na sportovních týmech, v příliš mnoha oblastech společenského života se naši vrstevníci stali našimi konkurenty a transformovali otevřenost a přijetí na nedůvěru a závist.

Práce a lidské činnosti byly obecně naplněny mechanickými rutinami a přísnými pravidly, která brání tomu, aby se ten druhý viděl v jeho jedinečnosti. Masivní začlenění technologie do společnosti přispělo k izolaci a proměně našeho vztahu s druhým na něco mechanického a chladného.

Musíme a můžeme v této věci jednat a transformovat tento způsob života, který nás vede k neštěstí a existenční prázdnotě.

Nejsme soutěživá, sobecká a krvežíznivá zvířata , ale zvířata sociální: hledáme vztah, komunikaci a spolupráci. Někteří etologové dospěli k závěru, že jsme „upovídaná“ zvířata, která hledají kontakt pro potěšení mluvit a být mezi našimi bližními. Když se cítíme špatně nebo neklidní, rádi se necháme slyšet, což nás uvolní a zmírní nepohodlí. Rádi také učíme to, co víme, sdílíme znalosti a cítíme se doprovázeni v našem způsobu vidění světa. Malé děti a většina lidí po celý život se snaží přizpůsobit se skupině, aby se cítili dobře.

Antropologie ukázala, že nejdůležitější výkony našeho druhu jsou produktem kooperativních společností nebo lidských skupin, které interagují za účelem dosažení konkrétního účelu: jako je lov, sociální dělba práce nebo rodinné organizace. Řekové pro něco definovali lidskou bytost jako přirozenou sociální bytost. Nebo jak říkají moderní antropologové: homo sapiens je přizpůsoben jednat a myslet společně. Psychobiolog Michael Tomasello ukázal, že malé děti mají v mnoha situacích sklon spolupracovat a pomáhat. Tento sklon nevzniká, protože rodiče posilují určité chování při spolupráci.

Ve svých experimentech ukázal, že děti mají tendenci chápat situaci těch, kteří se nacházejí v nesnázích, a proto jim pomáhají. Jakmile získají nezávislost, stanou se selektivními a nabídnou svou spolupráci lidem, kteří je nevyužijí a mají sklon jim tuto laskavost vrátit.

Tomasello odvozuje tuto spolupráci od myšlenky „vzájemnosti“: ze spolupráce máme prospěch všichni, ale pouze pokud budeme spolupracovat, budeme-li spolupracovat.

U lidí nejefektivnější jako společnost není tuhost sociálních funkcí, ale spolupráce a schopnost provádět projekty společně, které generují vzájemná očekávání. Znovuobjevení nás neprochází vytvořením lidské bytosti napůl člověka a napůl stroje, nýbrž k nápravě driftů, které nám brání ve spojení s naší lidskou přirozeností a v individuálním a kolektivním žití našich životů příjemnějším a úplnějším způsobem. Stává se také, že znovu získá smysl naší existence, obnovuje správně lidské hodnoty, schopnost potěšení, spolupráci a komunikaci s našimi vrstevníky.