Nemohu žít bez problémů

Když má člověk dětství poznamenáné stresem, je někdy nemožné žít pokojný dospělý život. Její potřeba silných emocí je tak velká, že nevědomky způsobuje, že je cítí.

Existují lidé, kteří nejsou zvyklí žít pomalu a užívat si dobré dny svého dne. Naopak, i když k tomu není důvod, žijí v neustálém stresu. A pokud náhodou jejich existence prochází klidnou fází, jsou to ti, kteří nevědomky způsobují hádky nebo problémy, aby obnovili tento pocit napětí , který je v jejich životě tak běžný. Za tímto chováním mohou být zkušenosti z dětství.

Cítit se v bezpečí v konfliktu

Fernando si užíval pohodlný život, dobrou práci, skvělý vztah se svým partnerem a skvělé děti. Pokaždé, když cítila, že se její život konečně blíží uskutečnění, stalo se něco, co ji znovu obrátilo vzhůru nohama. Spíše, jak mi řekl na svém prvním zasedání v mé psychologické kanceláři, nevěděl proč nebo jak, ale nějak to vždycky způsobil nějaký zmatek a bojkotoval jeho radost.

Na jedné straně jeho vědomá, jeho dospělá část, chtěla být schopna žít v míru se svou rodinou a užívat si její společnosti, ale na hlubší úrovni se cítil velmi nervózní, když všechno šlo dobře. Uvědomil si, že tak či onak, i když to neměl vědomě v úmyslu, vyvolával hádky a ničil rodinný život.

Bylo to pro něj velmi rozporuplné, ale poznal, že v křiku a stresu cítil jistý klid a normálnost, zatímco život bez napětí ho děsil a dával mu pocit, že něco není v pořádku.

Stejně jako Fernando bohužel existuje mnoho lidí, kteří se nenaučili čelit životu klidným způsobem. V dětství, zvyklí přežít v rušivém prostředí, se přizpůsobili pocitu úzkosti a stanovili pravidlo zůstat v nepřetržitém bdělosti.

Když tito lidé vyrostou a mají normální život, s normálním partnerem a bez úzkosti, dostanou stres, protože nejsou zvyklí na příjemné a příjemné pocity. Pokud se nic neděje a jejich život běží hladce, sami si nevědomky vytvářejí problémy, aby byli schopni znovu zůstat ve střehu a zažít ten pocit úzkosti tak známý z dětství.

Nepředstavují si život bez stresu, bez problémů, bez úzkosti. Nikdy neznali život jako je tento a je pro ně těžké přizpůsobit se absenci stresu, pro ně znamením, že něco není v pořádku.

Pokud se rodiče hádají, děti si na úzkost zvyknou

Vrátíme-li se k příkladu Fernanda, během svých zasedání si vzpomněl na nepřetržité diskuse mezi jeho otcem a matkou. Jako dítě nebyl Fernando nikdy klidný. I když se nic nestalo, už cítil úzkost, protože věděl, že každou chvíli může „přeskočit jiskru“ a vše smrtelně ukončit.

V každé situaci, z jakéhokoli důvodu, se jejich rodiče rozzlobili a začali na sebe křičet. Když diskuse skončila, obrátili se k němu a obviňovali ho ze všeho. Vždy skončily slovy „kdybyste se nenarodili, bylo by pro nás všechno lepší“.

Jeho otec mu kdysi řekl, že není žádaným synem, že byl omyl a že všechno zkazil.

Obzvláště stresujícím příkladem, který se každý rok opakoval, bylo rodinné setkání o Vánocích. Nikdy nebyl nikdo, kdo by neskončil křikem nebo urážkami. Jeho rodiče, strýcové a prarodiče se vždycky hádali, vrhali se do tisíců situací z minulosti a on, když to už nevydržel, skončil také bezvýrazným křikem a pláčem.

Tímto způsobem malý Fernando asimiloval tento model jako normální. Ačkoli nebyl příjemný a s těmito rodinnými hádkami hodně trpěl, internalizoval si, že takový by měl být život.

Když vyrostl a založil vlastní rodinu, začal Fernando (nevědomky) způsobovat okamžiky napětí, protože to byl jediný život, který znal. Zvykla si na stres a jen tak cítila podnět k aktivizaci a dělání věcí.

Je zřejmé, že situace dosáhla takového extrému, že ohrožoval jeho manželství.

Při jeho terapii pracujeme na deprogramování tohoto učení spáleného do jeho dětství. Pochopil, že jeho zkušenost s nefunkční rodinou by neměla být normou, která poznačila jeho život. Rovněž asimiloval, že veškerá vina, kterou mu v dětství vznesli, nebyla jeho. Tímto způsobem postupně přestal bojkotovat život, dokázal se zbavit nutnosti žít a pociťovat stres a dokázal se naučit brát věci mnohem tišeji.