Netrp pro mě
V rušné jídelně v přízemí své kanceláře Tomás byl na kávě s Rebekou. Když se pohrávala s neotevřenou obálkou s cukrem, vyprávěla svou situaci:
-Dnes mě informovali: neobnovují moji smlouvu. Na konci měsíce skončím s prací.
-Jaká hůl, Tomási! Budete zničeni.
-No … Na jedné straně jsem to očekával a také si myslím, že je to tlak, který potřebuji najít něco ve své specializaci. Hluboko uvnitř se mi nelíbilo, co dělá …
-Áno, chápu, ale chudák! Určitě se máte strašně dobře. Jak špatně chutná …
Hned u vedlejšího stolu si roztomilý starý muž nemohl pomoci, ale poslouchat rozhovor, zatímco tajně zkoumal Tomásův výraz.
-Co teď budeš dělat? zeptala se Rebecca.
-No, začni hledat, ale klidně. Mám čas a chci najít něco svého.
-Uf, nevíš, jak moc na to všechno cítím …
Dokončili rozhovor a Tomás odešel. Rebecca, která čekala na přítele, zůstala u stolu zamyšlená a hluboce zasažená. Po několika okamžicích k ní starý muž promluvil:
- Bojíte se o svého partnera?
Rebeca ta otázka překvapila, ale na tváři svého partnera viděla vřelý a vstřícný pohled. Rozhodl se odpovědět:
-Ano, pravda. Chudák Tomás je v troskách a strašně mi chutná …
Se svým vzhledem jako profesor na důchodu se jí odvážil říct:
-Ne, není, ujišťuji vás. Není šťastný, ale také není zničený. Bere to dobře, jak sám poznal.
-Promiňte? Proč to říkáš? Mluvil jsem s ním už dlouho a ujišťuji ho, že se má strašně dobře. Jsem empatický člověk, vím, kdy ostatní trpí nebo se jim něco stane.
-To nepochybuji, ale co to na tebe udělalo ten dojem?
-No, v tomto případě je zřejmé: Jak byste se měli za svých okolností?
Stařík se usmál a klidně řekl:
-To je klíč: že nejsem on a jak bych se měl, to nevadí.
Rebecca byla zmatená. Poté, co byl na chvíli němý, řekl:
-Mohl byste mi říct?
-Samozřejmě, dovolte mi, abych se představil: jmenuji se Max a jsem starý zákazník tohoto místa …
-Jsem Rebeca, Tomásův společník.
-Vidíš, Rebeko, nepochybuji, že jsi empatický člověk, ale obávám se, že tvoje empatie není přesně ta, která ti může pomoci zachytit pocity ostatních.
Rebeca, nervózní a rozrušená, se ho zeptala:
-Můžete být jasnější?
-Pokusím se. Víte, existuje empatie, která nám umožňuje zachytit to, co cítí ostatní. Je to skutečná empatie. A je tu další empatie, že to, co dělá, je promítat na ostatní to, co bychom cítili za jejich okolností, za předpokladu, že se musí cítit stejně. Je to předpokládaná empatie.
Rebecca poslouchala, ale její obličej ukazoval, že tomu úplně nerozumí. Max se ho zeptal:
-Rebeco, bojíš se ztráty zaměstnání?
- Děsí mě to.
-Měli byste špatný čas, kdybyste ho ztratili?
-Byl bych zdrcen.
-No, obávám se, že to připisuješ Tomásovi, ale není to to, co cítí.
-A co tě přimělo tomu věřit?
-Tomase jsem měl před sebou. Jeho pohled byl klidný, jeho tvář uvolněná. Říkal vám to svými slovy, ale především svým výrazem: nijak zvlášť ho to nezajímalo.
-Je si tím velmi jistý.
-Zcela. A nepopírám, že z dálky, fyzicky i osobně, je snazší to zachytit.
Rebecca se začala zabývat Maxovým uvažováním a ona mu musela rozumět:
-Ale, Maxi, když mi Tomás vysvětlil svou situaci, vložil jsem se do jeho kůže, není to čistá empatie?
-Problém je v tom, že jste se vžili do jeho kůže svými city, ne jeho. Empatie zachycuje přesně to, co cítí ten druhý, nemyslí si, že cítí to, co bychom cítili my v podobné situaci. To je čistá projekce. Vžít se do kůže toho druhého znamená zajmout ho tím, že je on, ne tím, že jsme my.
Rebeca s touto myšlenkou hluboce souvisí. Okamžitě si uvědomil, že to samé udělal několikrát. Tehdy pochopil, že některé pokusy pomoci druhým byly neúspěšné, protože neměly vliv na to, co ostatní skutečně cítili. Max, jako by dokázal číst jeho myšlenky, řekl:
-A samozřejmě, pokud nezachytíme přesně to, co cítí ten druhý, nemůžeme mu opravdu pomoci. To je problém.
Teď to byla Rebecca, která se usmála. Přesvědčena argumentem řekla Maxovi:
-Max, náš rozhovor mě vedl k cennému objevu o mé empatii. Mohu vám koupit snídani?
-Rád bych, ale nic jsem neměl.
-Necháte mě příště?
-Rozhodně.
Rebeca vstala, aby šla zaplatit. Využil příležitosti a zeptal se číšníka Josého:
„Znáš toho starého muže u mého stolu?“
José se omezil na odpověď s další otázkou:
-Jaký starý muž?
Když se Rebeca podívala na stoly, nebylo po nikom ani stopy, dokonce ani to, že by někdo obsadil tu židli dokonale připevněnou ke stolu. Šel s pocitem, že si ten rozhovor vysnil, když mu zazvonil mobil; Byla to zpráva od Tomáše: „Rebeco, opravdu se mám dobře. Viděl jsem tě velmi znepokojen… “.
