Optimismus nebo pesimismus? Co je lepší?

Někteří lidé raději vidí sklenici napůl plnou, jiní napůl prázdnou. Jakou možnost nám ale psychologie v praxi říká, že je nejlepší pro náš život? Odpověď vás překvapí.

Neposkvrněný žil v neustálém depresivním a apatickém stavu. Nenašla nic, co by ji motivovalo, ani se nezdálo, že by ve svém životě cítila iluzi, radost nebo vášeň. Když přišel na konzultaci poprvé, řekl mi: „Vypadá to, jako by měl na sobě neprůhledné šedé brýle, které mě nutí vidět život negativně, temně a slepě.“

Na našem druhém pracovním zasedání jsem se jí zeptal, jak by chtěla vidět život, nebo, jak sama řekla, jak by chtěla, aby ty brýle byly. Immaculate odpověděl: "Chtěl bych mít nějaké žvýkačky růžové brýle, abych mohl vidět všechno krásné, světlé, bez komplikací a problémů"

Touha po Neposkvrněném je zcela pochopitelná u těch, kteří strávili svůj život ve velmi pesimistickém a ponurém konci existence. Po tolika bolestech a utrpení touží po malém světle a mají tendenci hledat úlevu od svého nepohodlí, jenž je na opačné straně, než od zhoršeného optimismu.

Jak jsem však vysvětlil Inmaculadovi, pravdou je, že jak přehnaný optimismus, tak přehnaný pesimismus jsou emocionálně nezdravé stavy osobnosti. Řekl jsem jí, že kdyby si změnila brýle z matně šedé na žvýkačku růžovou, byla by stále uvězněna, i když jiným způsobem, v bolesti a utrpení.

Popírání nepohodlí a vymýšlení růžového života nevyřeší problémy ani nám nepomůže najít rovnováhu v našich životech.

Ani jeden konec není zdravý

Jak exacerbovaný pesimismus, tak optimismus nás mohou odnést od reality a tlačit k životu ve fantazii.

Extrémní pesimista uvidí všechno černé, bude v depresi a nebude se moci posunout vpřed, zatímco zhoršený optimista se bude zbláznit při jakémkoli úsilí, aniž by zohlednil možná nebezpečí, která se mohou objevit.

Náš způsob interpretace života je do značné míry ovlivněn modelem, který jsme měli u svých rodičů.

Pokud bychom byli vzděláváni prostřednictvím strachu a extrémních represí, uvidíme všude hrozby a temnotu. Pokud jsme byli vychováni pesimismem a negativitou, budeme si myslet, že jsme bezcenní a že pro nás neexistuje žádná naděje.

Pokud byli naši rodiče příliš laxní a bezstarostní, v té době jsme se nenaučili rozpoznávat možná nebezpečí a dnes můžeme někdy jednat nevědomě a nebezpečně.

Případ Neposkvrněného a hledání růžových brýlí

Rodiče Inmaculady přenesli na svou dceru velmi negativní vizi života, ve kterém by se jakékoli malé riziko - nebo jakákoli okolnost, která nebyla známa - mohlo proměnit ve smrtelné nebezpečí. Po celé své dětství dívka nepřestala slyšet fráze jako „pták v ruce je lepší než stovka létajících“ nebo „nehet, který trčí, je ten, který dostane první ránu“.

Od útlého věku, Neposkvrněná, si zvykla být ve střehu, čekat na neštěstí kolem ní a to postupně spotřebovávalo veškerou její energii. Jeho „tmavé brýle“ byly výsledkem součtu negativního přístupu jeho rodičů a jejich defétistického způsobu, jak čelit životu.

Při konzultaci se Inmaculada snažila pochopit původ její negativity a extrémního pesimismu.

Během svých zasedání se dokázal odloučit od tohoto škodlivého způsobu vidění života, který zdědil po svých rodičích.

Dokázal také pochopit, že po celý život procházíme všichni různými okolnostmi. Někteří více odměňující a někteří méně, jiní šťastní, jiní bolestiví atd. Neposkvrněná, naučila se proudit, užívat si příjemné zážitky a sebevědomě čelit těm, které nebyly tak příjemné.

Na jednom ze svých posledních zasedání mi Inmaculada řekla: „Už nechci brýle, ani tmavé, ani růže. Chci opravdu žít život, být schopen se poučit z chyb a jít dál “.

Brýle, čím průhlednější, tím lepší

Jak extrémní pesimismus, tak optimismus jsou dvě strany téže mince, popření. V rovnováze je jako vždy zdraví. Vědomí reality a schopnost analyzovat situace takové, jaké jsou, se všemi jejich nuancemi a barvami, nám dává porozumění a emoční zdraví.

Pouze tímto způsobem, z průhledných brýlí, můžeme dělat nejzdravější rozhodnutí pro náš život.