Odsouzen k potěšení

Učí nás potěšit. Dělat věci, které nechceme, ze strachu z odplaty. Předstírat. Odsoudíme se v budoucnosti, abychom se viděli v situacích, ve kterých nechceme být. Z nichž nebudeme vědět, jak se dostat ven.

Royův hlas je podcast spisovatele Roye Galána pro časopis Mentesana. Poslechněte si to a sdílejte.

Líbání by nikdy nemělo být povinné.
Když jsme malí a malí, naši rodiče nás často nutí líbat lidi, aby je pozdravili.
Přimějí nás věřit, že pokud to neuděláme, druhá osoba se bude cítit špatně nebo smutně.
To je neslušné.
Nic to nestojí.

A pokud to odmítneme, budeme mít trest.
Rozzlobená hrozba od něj.
Vina být špatný nebo špatný.
Nedodržení toho, co od nás chtějí naši rodiče.

Učí nás tedy potěšit.
Dělat věci, které nechceme, ze strachu z odplaty. Předstírat.
Odsoudíme se v budoucnosti, abychom se viděli v situacích, ve kterých nechceme být.
Z nichž nebudeme vědět, jak se dostat ven.
Ve kterém nebudeme mít žádný odkaz, abychom řekli ne.
Vnucovat se a bránit to, co cítíme, proti tomu, co chtějí ostatní.

Líbání by nikdy nemělo být povinné.

Protože naše tělo patří nám.
Není majetkem našich rodičů.
Nevládnou v nich.
A ten respekt nelze porušit.

Protože to, co se musíme naučit, je, že jsme svobodní.
To můžeme odmítnout.
Že se nic neděje.
Že pro to nejsme horší.
Že není nic negativního na tom, že se někoho nechcete dotknout nebo políbit.

Protože takoví nejsme, protože se na to necítí, protože se nám nenarodí.

A to, co naši otcové a matky musí udělat, je vědět, jak nás vidět.
S vědomím, že nemusíme být takoví, jak se od nás očekává.
Že jsme různí lidé.
Někteří osamělejší, chladnější nebo milující.
Unikátní.

A ten jakýkoli pokus o vymazání toho, co nás dělá výjimečnými.
To, co nás definuje.
To nás identifikuje.
Jediná věc, která nás zhoršuje.
A více nešťastný v životě.