Emoční závislost: když nemůžeme žít bez toho, abychom byli milovaní
Když jste jako dítě necítili péči a pozornost, táhnete po celý život nesmírnou potřebu úkrytu a ochrany. Musíte být milováni a nasloucháni, což vás činí závislými na ostatních. Co můžeme udělat, abychom se cítili celiství sami pro sebe?
Mnoho lidí, kteří se ani v dospělosti necítili dostatečně pečováni a chráněni jako kojenci, stále nosí tento zoufalý pocit emoční bezmocnosti. Aby se pokusili zaplnit tuto prázdnotu ve svém nitru, nevědomky hledají všude lásku, ochranu a bezpečí, které jako děti nedostali.
Aby se cítili naživu, potřebují cítit, že jim věnují pozornost, že je bezpodmínečně milují, potřebují znovu získat v jakékoli formě lásku, kterou nikdy necítili. To však již není možné, a tak se toto hledání pro mnohé stává neúspěšnou cestou sužovanou více opuštěností a zpustošením.
Neustálé hledání lásky: sebezničující vzorec
Když si uvědomila, že opakuji sebezničující vzorec s každým partnerem, kterého měla, přišla Martina do mé kanceláře po psychologickou pomoc. Pokaždé, když jí chlapec věnoval určitou pozornost, beznadějně padla k jeho nohám.
Přesvědčena o tom, že se tento nový pár nakonec stane mužem jejího života, se mladá žena tomuto vztahu zcela věnovala. Z jeho strany, přítel ve službě, jakmile se mu podařilo dobýt ji, ztratil o ni zájem a už nebyl tak pozorný a opatrný.
Poté vstoupili do fáze zklamání a hádek, které nevyhnutelně skončily rozpadem páru.
Po každém rozchodu se Martina cítila sama, bezmocná, a přestože si slíbila, že už nikdy neudělá stejnou chybu, jakmile potkala nového chlapce, který o ni projevil zájem a začal ji bavit, znovu se zamilovala. Dívka si byla vědoma, že se nemohla nechat oklamat prvním, kdo jí věnoval pozornost, ale nemohla si pomoci, nevěděla, jak se dostat z negativního kruhu, ve kterém byla uvězněna.
Afektivní nedostatek se táhl z dětství
Martinin problém je častý u mnoha lidí, kteří přicházejí na konzultace. Nesou hlubokou potřebu pozornosti a přístřeší, takže podlehnou sebemenšímu laskavému gestu, které jim někdo ukáže. V tomto článku bych se chtěl ponořit do tohoto velmi častého problému, bohužel v naší společnosti. Abychom tomu plně porozuměli, musíme nejprve pochopit, jaké jsou základní potřeby dětí.
Jak jsme již v tomto blogu komentovali při jiných příležitostech, děti, aby vyrostly v bezpečí a staly se emocionálně zdravými dětmi i dospělými, se musí cítit pečovány, bezpečně a chráněny. Abychom plně pochopili tuto zásadní potřebu dětí, musíme cestovat zpět v čase k našemu původu jako druhu.
Udržování bezpečného prostředí, které chrání dítě před predátory, je jednou ze základních strategií přežití člověka.
Podařilo se nám vyvinout v nepřátelském prostředí a čelit dravcům mnohem kvalifikovanějším a silnějším než my, a to díky úsilí skupiny zaměřenému na ochranu a péči o naše děti.
Jedním z efektů této strategie přežití je, že se lidská miminka rodí v naléhavé péči. Péče o pečovatele je pro ně stejně zásadní jako krmení. Pokud se necítí opatrně, interpretují, že jejich život je v nebezpečí (jako tomu bylo v naší evoluční minulosti), a zoufale pláčou, aby požadovali fyzickou ochranu a emoční bezpečnost.
Když zkoumáme historii většiny lidí, kteří nesou tuto potřebu, musí se o ně starat a kteří spadají do kohokoli, kdo jim věnuje pozornost, objevíme minulost, v níž neměli veškerou péči, kterou potřebovali, a v důsledku toho zůstali uvnitř emoční (a dokonce i fyzická) prázdnota, která se i dnes nadále projevuje v jejich životech.
Prolomení začarovaného kruhu
V případě Martiny, když jsme začali vyšetřovat její osobní historii, jsme zjistili, že ve skutečnosti necítila teplo péče o své starší. Její otec je opustil, když jí bylo jen několik měsíců a její matka musela pracovat na plný úvazek, aby pokryla všechny výdaje, které rodina potřebovala.
Zatímco její matka byla pryč, o Martinu a její sestru se starala sestřenice, ale léčba, kterou si dívka pamatovala, byla docela chladná a vzdálená a nikdy se jí nepodařilo navázat s ní bezpečné pouto. Naopak, malá Martina se cítila pečována ve fyzických potřebách, ale zcela opuštěná v emocionálních.
V důsledku tohoto příběhu o nedostatku, už v dospělosti, když jí někdo věnoval pozornost, měla Martina pocit, jako by se rozsvítil plamen náklonnosti a péče, který v dětství tolik potřebovala. Jeho uvažování se zatemnilo a on se napojil na druhou osobu. Ve skutečnosti, jak se mi na svých sezeních přiznala, nebyla to láska, kterou cítila, spíše směs iluze a naděje, že bude schopna zaplnit prázdnotu v ní. „Jsem pro někoho konečně důležitý,“ myslel jsem si, když jsem začínal nový vztah.
Ale to nebyl dobrý základ, na kterém by se mohl pár budovat, a vždy skončila zklamaná.
Aby mohla přerušit cyklus neuspokojivých vztahů, Martina potřebovala pochopit svou minulost a vyrovnat se s krutou realitou, kterou prožila jako dítě. Jeho rodiče nebyli přítomni v jeho dětství. Přitáhla nedostatek láskyplného pohledu, bylo třeba se na ni dívat, aby se cítila dobře, ale nemohla pokračovat v závislosti na tom, že se o ni někdo zvenčí postará a bude jí věnovat pozornost. Měla by to být ona sama, kdo se na sebe začal dívat a starat se o sebe s nekonečnou láskou, s hlubokou náklonností.
Po své terapeutické práci Martina, která si nechala čas bez vztahů, přestala hledat venku a doufala, že najde někoho, kdo by jí dal náklonnost, a začala se dívat dovnitř. Postupně se cítila bezpečněji, a když se soustředila na sebe a začala se o sebe starat, přestala potřebovat, aby jí někdo věnoval pozornost. Dokázala si nabídnout lásku, kterou potřebovala k naplnění své vnitřní prázdnoty.
