Moje pohoda je malý mír ve světě války
Moje pohoda sama o sobě je důležitá. Nemyslím tím, že přestanu chodit na demonstrace, vylepovat plakáty nebo zveřejňovat příspěvky v sítích. Myslím tím, že si vyhrazuji chvíle, abych zachoval mír.
Vzbuď se. Jdete na demonstraci. Zúčastňujete se shromáždění za účelem přípravy feministické konference. Chystáte se vylepit plakáty k šíření aktu kolektivu, jehož jste členem. Publikujete svůj názor na svých sociálních sítích a snažíte se zvýšit povědomí o poslední aktuální události z kritického hlediska.
Neustále sledujete svůj mobilní telefon, abyste nezmeškali žádné upozornění ani dotazy od žádné z organizací, ve kterých pracujete.
Ale také pracujete, studujete nebo obojí. Pravděpodobně máte rodinu. Někdy se hádáte se svými blízkými; ostatní, jste tu prostě pro ně.
Máte rádi záliby, jako je čtení nebo procházky, sledování filmů nebo fotografování, ale jsou dny, kdy přijdete domů příliš vyhořelý se světem, abyste něco z toho trochu rozvinuli.
Zní to, co čtete, povědomě? Pravděpodobně někteří lidé více než ostatní. Mně hodně.
A je to tak, že pro dosažení těchto cílů je nezbytný každodenní život boje za sociální změny, za jiný svět. V naší každodenní činnosti se musíme zapojit do bojovnosti a aktivismu, mnohokrát stoprocentně; pokud opravdu chceme dosáhnout toho, za co bojujeme.
Závazek vůči organizacím nebo jednoduše ke společenským cílům nemůže být v našich životech hvězdou (samozřejmě pokud je v našich silách věnovat čas a úsilí).
Bojujte také za sebe
Nedávno jsem se však na svých sociálních sítích zamyslel nad tím, jak je důležité se o sebe co nejvíce starat v kontextu neustálé konfrontace s krutým světem na prvním místě a s požadavky boje na druhém místě.
Protože první odstavec tohoto článku dokonale popisuje můj každodenní život, nebo alespoň mnoho z mých dnů. A budu upřímný: nelituji.
Nelituji, že jsem se trochu snažil vybudovat jiný svět , lepší svět; věnovat se tělem i duší na budování společnosti, která nahradí tu krutou, kterou jsme tak dlouho obývali.
Ale jsou dny, které mě zajímají, jestli bych nemohl požádat jiného kolegu, aby udělal to, co jsem udělal, protože to nebyl můj nejlepší den, kdybych nemohl odložit úkol, protože jsem byl toho dne už zaneprázdněn, kdybych se nemohl věnovat pár hodin toho dne pro sebe; že jsem také další z těch lidí, za které nakonec bojuji.
Mezi změnou a přijetím
A je to tím, že ze sociálních bojů prosazujeme změnu, ale co přijetí?
Při skupinové terapii se učím, že musíme najít rovnováhu mezi změnou a přijetím; že ne všechno, co chceme změnit, lze změnit, alespoň okamžitě, a ještě méně, pokud to zkusíme.
Postupně tedy předpokládám, že existuje víceméně jemné násilí, které musím denně tolerovat, protože je momentálně nemohu zničit; a ještě méně jsem sám.
Že na konci dne všechno, co jsem přišel říct, není nic jiného než to, co je vyjádřeno známou frází „vyberte si své bitvy“ ; existují rozhovory, komentáře, činy, které musím předat nejen kvůli svému blahu, ale také proto, že často vycházejí z autoritních údajů.
Takže teď volím své bitvy. Pamatuji si, že bych si neměl vyčítat, že jsem mlčel tváří v tvář určitým projevům moci ze strany těch nado mnou; alespoň se plně věnuji demontáži ideologií, které podporují jejich násilí.
Protože také záleží na mé pohodě. A nejen proto, že aktivista, militantní bojovník vyčerpaný a se zlomeným duchem není na konci dne bojovníkem, který potřebujeme. Také proto, že si opakuji, záleží na mé pohodě samé o sobě, a tím nechci říci, že se přestanu účastnit demonstrací, scházet se na shromážděních, vylepovat plakáty, zveřejňovat obsah na internetu a hlavně; buď tu pro kohokoli mě potřebuje.
Tím mám na mysli, že se na konci dne pokusím vyhradit si nějaký čas pro sebe a zachovat mír ve světě neustálého boje.
